LLLenkaweb Nejvíc dáš tomu, komu dáš naději.Babler

Korsika 2007

...návrat...

pátek 18.5. - neděle 27.5.2007

Tom a Lenka

 

Praha - Livorno - Korsika - Corte - Manganellu - Porto - Capo d'Orto - Spelunca + Aitone - Capo Rosso - Bonifaccio - Kaskády Purcaraccia - Bastia - Livorno - Praha

 

Byla to zcela jedinečná velká cesta ve dvou, jenom my dva Svojáčci. Tentokrát zápisek z cesty asi omezím. Sice dojmů zůstalo přemnoho, ale ono to líčení je potom takové nekonečné rozplývání a stejně se mi nikdy nepodaří vystihnout, co bych si přála.

Den první, pátek 18.5.

Začalo to tím, že jsme si na cestu koupili čerstvé pizzy, jenže jsme je nechali na střeše auta a ještě čerstvé nám někde odlítly.

Jely s námi dvě opice, Liška a pes Herkules. Opice a Opička jsou naši plyšáci, pan Liška byl náš spolupasažér skrze spolujízdu a pes Herkules jel na klíně dalšího spolupasažéra pana Jürgena a byl to takový ten vyzáblý černohnědý věčně se strachy třesoucí psíček, co váží jen o málo víc než náš osmák. Zbytek Antona byl obsazen dalšími spolujízdníky, co se jich tam vešlo.

Pan Liška se ptal Toma, čím se živí. "A co děláte Vy, pane Liška?" zajímal se taky Tom. "Já... se starám o pána!" Moment ticha. "Vy... jste misionář?" podivil se Tom. "Ne... pečovatel." Ale v duchu Tom stejně tipoval spíš agenta, protože o půlnoci si měl pan Liška v Innsbrucku na nádraží v podzemní garáži vyzvednout auto a táhnul s sebou podivný veliký ošoupaný kufr, co se v něm ve filmech vozí nenápadně arzenál zbraní. Škoda, hodil by se nám býval později kolem třetí hodiny noční v Itálii, když nás přepadli falešní policajti... Ale naštěstí to byl nějaký nejistý mladíček a když jeho bafnutí nezpůsobilo hnedka paniku a ještě na něj pan Jürgen (Němec) spustil anglicky, že má mizernou italštinu a co je vlastně zač, nakonec vycouval a že prý můžeme jet (třeba ho vystrašil pes Herkules).

Den druhý, sobota 19.5.

Poslední cestující jsme časně zrána vysadili v přístavu v Livornu a nalodili jsme se na trajekt na ostrov Korsika. Nejdůležitější bylo najít v podpalubí klubo nálepek Corsica Ferries. Nebylo to snadné, ale povedlo se a čestně jsme jich ukradli jenom 17.

Po poledni jsme se vykoupali v moři na Korsice a od moře jsme se odklonili do středu ostrova, do městečka Corte. Nejdřív jsme se vykoupali ještě prozměnu v bystřině nad městečkem a pak jsme se prošli po městečku s význačnou dominantou - citadelou.

Stanování u potoka nedaleko kaskád Manganellu označuji za nemile strašidelné.

Den třetí, neděle 20.5.

Kaskády Manganellu. Půl dne skákání z kamene na kámen v proudu řeky. Tom postupně prohlásil pohorky za boty do vody, šortky za šortky do vody, batůžek za batůžek do vody... Začalo to tím, že Tom ověřil, že do bot z goretexu nateče vrchem. Tak lehce mokré botky zul a přivázal na batůžek. Když se po chvíli sehnul pro pěkný kamínek, boty šplouchly do vody, tak je tedy už Tom nazul a hned se mu šlo lépe, když mohl jít všudy a nehledat cestu. A to se před cestou divil, že chci dávat doklady do igelitky. Já jsem to teda prošla (proskákala) suchou nohou. Pravda, občas jsem obcházela zarostlým břehem, kde se táhly liány silné akorát do dlaní, jenže byly uschlé, tak bych se s nimi zhoupla akorát dolů do té vody. Také tam rostly minibramboříky a keře co byly jak myrta - po jednom jsem sešplhávala, když mi nefungovala ta liána. A ruce a taky kolena a holeně jsme měli plné oranžových teček, co nešly smýt. Odhalila jsem tu záhadu: po šutrech v řece všude lezli takoví ti ani ne milimetroví oranžoví minibroučci minipavoučci, nebo co to je. Když už toho bylo akorát, přiklonila se k řece odněkud turistická stezka GR 20, a po ní jsme se vrátili k autu tak za pětinu doby, co řekou od auta sem.

Rozhodli jsme nemeškat ve vnitrozemí a ještě dnes se přesunout na západní pobřeží, na naše místo, na naši pláž u městečka Porto. Silnice vedla krásným kaňonem řeky Golo, občas krutými kličkami nad krutou roklí. Později jsme začali potkávat všude pobíhající prasata. Když jsme zastavili, dával jim Tom buráky a to blbý prase ho kouslo... Ke kravičkám už se pak neměl. Po deváté jsme dojeli na naši pláž a když jsme vyhrabali Antona z písku, postavili jsme stan. Qákaly žáby a řvaly cikády, ale snad to bylo od fauny vše, s čím se tam potkáme (doufala jsem).

Den čtvrtý, pondělí 21.5.

Dopoledne jsme se poflakovali po pláži, Tom se plácal ve vodě, já jsem umyla ešusy a nasbírala nějaké kamínky. Pak jsme se povalovali až vzadu v cípu pláže pod oranžovými skalami, jen jsem si říkala, aby nám z nich za krk nespadla třeba kráva nebo list z opuncie.

V poledne jsme kousek popojeli k Pianě, nazuli jsme punkové ponožky a pohorky a jali jsme se stoupat na Capo d'Orto, 1300 metrů nad moře vysokou skálu nad portským zálivem. Začátek byl lesem, kde přes cestu chodili mravenci a vždycky nesli svítivě žlutý kvítek. Tom usoudil, že to asi na té cestě mají místo reflexní vestičky. Děsně pařilo slunce, takže dál nahoře to bylo náročné, ale zato byla fantastická okolní krajina: všude kolem bizarní oranžovočervené skály kytičky a keříčky se žlutými, bílými, fialovými a modrými kvítky, jako na nějaké obří dobře pěstěné skalce, občas borovice... Jedna skála vypadala jako Maxipes Fík na kole, jiná jako pták cosi klovající, ale zoom odhalil, že spíš pravěký ještěr. A potom na vrcholu, úžasný rozhled.


Capo d'Orto. Vpravo dole naše pláž.

Na pláži opět qákaly žáby, k tomu se z povzdálí ozývaly další strange zvuky.

Den pátý, úterý 22.5.

Zatímco Tom ještě spal, vychutnávala jsem si klidné ráno na pláži a koukala jsem vzhůru nad Porto, jak tam ční velevysoká skála-hora, ta, na kterou jsme včera lezli. Dopoledne jsme se zase cachtali v moři a sbírali kamínky. Na naší pláži jsou oblázky rozmanitých barev - od bílé přes žlutou, hodně oranžových, červenavých, fialových, šedých, až po úplně černé. Některé hrubého povrchu a skladby, černé naopak úplně hladké.

Odpoledne jsme se chtěli podívat do soutěsky Spelunca, kde jsme byli před čtyřmi roky a která je mezi turisty obecně známá, ale tenkrát tam žádní nebyli. Teď jsme zjistili, že jsme totiž tenkrát nešli soutěskou Spelunca, ale Lonca - obě ústí na stejném místě pod městečkem Ota, každá pod svým mostem. Tak jsme šli tentokrát do té druhé, tedy skutečně do Speluncy, a to stezkou pro ty turisty. Kupodivu ale stezka vedla vrchem a přes křoviska dokonce ani nebylo vidět dolů na řeku, jen na několika výhledech! Ani nebylo jak dolů. Až u jednoho temného pidipřítoku, který jsme přešli po pěkném kamenném mostku (Pont de Zaglia), se dalo slézt dolů mezi šutry v řece. Také jich dost bylo obsazených či obležených dalšími lidmi. Tak jsme začali stoupat korytem proti proudu. Překvapivě lidi tam už žádní nebyli, zato soutěska byla čím dál drsnější a krásnější. Kaskády a vodopády byly vyšší, tůně hlubší, proud prudší, balvany větší a cesta zkrátka čím dál neschůdnější. Podle mapy jsme do večera měli doskákat a došplhat do místa, kde říčku kříží silnice, po které to bude nejvýš hodina zpět. Tak jsme skákali a lezli. Dvě místa jsem překonala s maximálním sebezapřením, a to jen díky tomu, že jsem se z blbosti dostala tak daleko, že už to nešlo ani zpátky - jinak bych se na to vykašlala a otočila. Ještěže tudy nikdy nebudu muset znovu...

Jenže konec nikde a když se slunce ztratilo za okrajem soutěsky (což sice mohlo být vzhledem k hloubce soutěsky klidně i v poledne, nicméně nebylo a do večera času nemnoho), znovu jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že ani letos nejdeme soutěskou Speluncou. Tou vedl ten temný přítok říčky (což je mi těžko pochopitelné, ale snad tedy tou turistickou atrakcí je prostě ten jeden výhled do kaňonu s korytem řeky?), u kterého jsme se pustili proti proudu, a proto také jiní lidé dál nešli... A soutěska, kterou se tedy skutečně už několik hodin šplháme, k silnici ani jiné známce civilizace nikdy nedovede.

Toto poznání jsem musela chvilku rozdýchávat. Neměla jsem představu, jak se odsud dostanu, jak překonám ta děsivá místa ve výši nad zurčícími vodopády... Ale co zbývalo jiného. A jak jsme tak hnali, abychom se za světla dostali do míst, kde už se nezabijem, najednou koukám bokem do temného zarostlého břehu, kamenný mostek, úplně bychom ho přešli, jak jsme nečekali, že se zpátky dostaneme tak rychle! (nahoru to bylo i se sváčama a focením skoro 5h, dolů 2h) S neskutečnou úlevou jsme už v poklidu došli turistickou stezkou k autu a nakonec jsme šílený den završili tím, že jsme objevili a dokázali naložit přesně takový šutr, pro který jsme na Korsiku jeli. To jsem totiž Tomovi řekla, ať zastaví a podívá se do skal naproti na kapličku, a zastavili jsme zrovna u toho krásného šutříku. Už dřív jsme vyhlíželi jiné, ale když i Tom prohodil, že to nebude sranda, věděla jsem, že to je jedno z posledních stadií před nemožným. A teď jsme si ho vezli, sice za blbost se platí, ale my jsme si v té soutěsce určitě přeplatili, takže jsme si ho zasloužili! Na dalším místečku u silnice stála krásná kráva, tu už jsme nebrali.

Škoda že v nejdrsnějších chvílích vždycky není na focení pomyšlení... Tak jako když nás Korsika dostala minule (viz zápisky čtyři roky staré). Musíme si na ni konečně dávat větší pozor!

Pozn. Byla to soutěska Rau d'Aitone.

Den šestý, středa 23.5.

Vyčlenila jsem bednu od jídla na kamínky z pláže. Ne všechny, ale pečlivý výběr. Za dopoledne jsem ji naplnila a ještě jsem nasbírala PET flašku malých kamínků. Tom se cachtal v moři. Kousek od nás se na pláži spokojeně povalovaly dvě krávy, jen k nim dát slunečník, osušku a opalovací krém. Přes poledne jsme přesunuli Antona kousek vedle pod pár stromů do stínu. Nebyly to jen tak obyčejné stromy. Byly to zdejší zvláštní, co z nich visí cáry sloupané kůry. V dvoumetrové výšce v dutém pahýlu po větvi řvala z hnízda ptáčátka, něco jako strakapoud je tam lítalo krmit, když jsme vždycky laskavě udělali, že tam nejsme. Odpoledne jsme si udělali lehce lezací procházku po útesech z rohu pláže. Z ostrých oranžových skal vylézají černé žíly. Tam, kde do toho šplouchá voda, se hemží život - sasanky, ježci, krabi, ráčci poustevníčci, rybičky... Idylka. Tom se tam pak vrátil s maskou a šnorchlem, já jsem sbírala další kamínky do další bedýnky.


Pozn. - tam naproti nahoře je Capo d'Orto, kam jsme předevčírem lezli

Vpodvečer jsme se sbalili k cestě dál, jenže jak jsme se celý den poflakovali okolo a nechali zapnutou ledničku, Anton nenastartoval. Ještěže byl mezi stromy na takovém hupu, když ho sešťouchnem, jistě při tom naskočí. Naskočil, ale o hup si urval nárazník a rozcinknul mlhovku... Ještěže máme macgyverovskou pásku!

Tak jsme jeli dál a tu Tom vymyslel, že se vydáme na Capo Rosso, kam nám předevčírem nezbyly síly. To je takový vysoký útes s kamennou věží, kam se chodí na západ slunce. Akorát to Tom vymyslel v době, kdy už jsme měli být na (pěší) cestě, a to jsme ještě zdaleka nebyli na východiska této cesty. Takže jsme pak děsně hnali, že i s drsným výšlapem do schodů ve žlabu skály na konci, kde se lezlo výš než dál, jsme trhli průměr 4,9 km/h. Ze západu nic nebylo, páč slunce bylo v oparu, ale ten útes stál za to a taky ta buclatá kamenná věž, kde se nejdřív šlo do patra po vnějším schodišti a pak na střechu vnitřním schodištěm ve zdi. Nahoře to bylo za odměnu i přesto, že ten západ nevyšel. No a nazpátek jsme pak za jakž takž světla seběhli tu skálu a nakonec potmě došli k antonovi. Po cestě lezly a skákaly žáby, takové skvrnité velké se širokou hlavou (ale né rozšlápnutou).

Zajeli jsme do něčeho co byl asi kemp mimo sezónu, pěkně hned u moře, nikdo nás nevyhazoval, jen kdosi řekl, ať dáváme pozor na oheň.

Den sedmý, čtvrtek 24.5.


Capo Rosso ráno - nahoře věž, kam jsme šli na západ slunce

Dlouhou cestou na jih. Dopoledne jsme projeli hlavní korsické město Ajaccio. Pobřeží poté, co přestalo být nepřístupné (jih není tak rozervaný jako sever), přestalo být i lákavé - nalezly na něj rezidence a vůbec tam bylo najednou nějak moc civilizace. Pak jsme kus jeli vnitrozemím a tam byla zajímavá oblast, kde přímo podél silnice stály v městečkách malé kaple - rodinné hrobky.

Po 14. hodině jsme si kousek od Bonifacia uvařili a pak jsme šli k moři. Zde na konci Korsiky je naopak příznačné, že se k moři dostat nedá pro vysoké útesy, neprostupná křoviska a soukromé pozemky. Takže nikde žádný člověk. Bylo tam přehršel mořské havěti, hlavně pro ježka nebylo kam šlápnout a když, tak tam byla sasanka; a také tam byly takové polorybičky, spíš plazivé, jedna na mě jukala z díry v útesu, když jsem si k ní dřepla se omýt - byla moc legrační. Přesto jsem tam vlezla (!) Jak jsem ale i pár metrů od břehu nohou něco lízla, hned jsem zas lezla ven - a to pro ty ježky nebylo jen tak! Brrr.

Pak měl Tom nápad ubírat se k Bonifaciu po útesech a posléze po stezkách v porostu, ale naštěstí když se nám tři rozplynuly pod nohama, nechal se přesvědčit, že se vrátíme a půjdeme po skutečné cestě.

Vrátili jsme se i s Antonem o kus blíž k Bonifaciu, prozkoumali jednu železobetonovou pevnost, co jsme minule neokukovali, podívali jsme se dozadu na starší maják (touha ho navštívit se před čtyřmi roky stala příčinou žluťákové odysey) a pak jsme vyrazili stezkou po kraji bílých křídových útesů k Bonifaciu. Všechny výhledy byly jako z pohlednice. V Bonifaciu jsme si dali crépe jambon fromage. Prošli jsme úzké uličky, kde úzkými dvířky domů nebylo vidět než jak někam nahoru do domů stoupala uzounká vražedně strmá schodiště. Došli jsme až na konec k úžasně položenému hřbitovu. A vůbec, podleli jsme nahoře v Bonifaciu do večera, pak jsme sešli dolů koupit pečivo k večeři a k snídani a s tmou jsme došli k Antonovi.

Natočili jsme si vodu v kempu plném českého autobusu a jeli jsme na známé místečko při mořské zátoce, kam jsme se před léty do noci snažili s koly prodrat skrze žluťáky...

Den osmý, pátek 25.5.

Dopoledne jsme sešli roklinou v bonifacských útesech pod novým majákem k moři, kam se do moře od paty útesů táhlo několik takových jazyků - plošin kus nad hladinou, jako dělaných pro povalování u moře. Já jsem se s Opicí a Opičkou povalovala spíš u moře, Tom s maskou a šnorchlem spíš v moři. Pak mě volal, ať se plavu podívat do jeskyně, co našel, a to byl úlet - z boku vedla pod útesy díra, nad hlavami tak půl metru, kolem sebe ke dvěma metrům, pod sebou kdoví, ač voda byla průzračně čistá. Ale taky to bylo strašidelné a já jsem vplavala jen na začátek a rychle šplouchala ven, zvlášť když i Tom přiznal, jaké z jeskyně má pocity.

Oběd jsme si dali už na cestě z Bonifacia k severu. Teda oběd - vietnamské polévky yum-yum. Zajímalo by mě, jestli ARTIFICIAL DUCK FLAVOUR znamená S PŘÍCHUTÍ UMĚLÉ KACHNY...? Jak tak sedíme, ozvalo se několik ohromných dunivých ran - těžko to popsat, třeba jako kdyby támhle vedle v moři nabourala ponorka do útesu, nebo kdyby támhle nahoře v horách se kus těch hor uvolnil. Jenže za ránou se člověk ohlédne, kde se co děje, zatímco tyhle rány byly tak nějak odnikud a odevšad.

Čtvrt na čtyři a my jsme stáli pod starým (hodně hodně starým) známým dubem u kaskád Polischelu. Navíc jsme zjistili, že kaskády Purcaraccia, které mi tu učarovaly na pohledech, a ne a ne najít, kde na ostrově se nalézají, jsou hnedle vedle.

Nějak na nás padl den dobrých skutků. Nejdřív Tom radil mladému frantíckému páru, jak vyměnit duši u kola, až se toho radši nakonec chopil sám. Pak jsme si zašli na pár kaskád Polischelu, kde jsme se znovu potkali s českým autobusem. Jinak tam nikdo nebyl, krom dvou Rakušáků. Možná je to tím, že o atrakci se píše v rakouském průvodci, přeloženém do češtiny, a nikde jinde, v mapách není. Moc vysoko jsme nelezli, dál už se to musí oblézat moc vysoko po skalách nad říčkou, aby to bylo míň o hubu. Užili jsme si i skákání z kaskád do lagun pod vodopády při návratu dolů po řece, i když já jsem na to dost srababa. Po návratu k autu jsem si zase já připsala dobrý skutek, neboť dva kluci lezli po velikém boulderu, kolem kterého obtéká kmen onoho statného dubu, a když jeden vylezl, druhý bez jištění visel v posledních křečích zády k zemi - tak jsem ho zajistila. No a pak přišly čtyři vyzáblé zmrzlé postavy v plavkách (přeci jen, voda v řece může mít kolem deseti stupňů). "Does anybody speak English?" začala jedna z postav. "Můžeš klidně česky," opáčil Tom. Čtveřici tady zanechal autobus jejich cestovky, jen tak bosé a nahé v plavkách. A sice mají támhle v křoví kola, ale provázaná k sobě, a klíč odjel busem... Tak jsem je navlékla do mikin a Tom je odvezl do kempu pro hadříky a pro klíček. Ještě cestou naložili dalšího, co píchnul, a otočili jiného, co mu šlapal na pomoc... V kempu prý Tom potkal všechny Čechy, co jsme míjeli v kaskádách nebo v Bonifaciu, a také viděl onen autobus - muzejní trosku, která přesahovala i legendu o autobusech českých "dobrodružných" cestovek. A cestou zpátky našel Tom tryskající pramen vody, což už se akorát hodilo.

Den devátý, sobota 26.5.

Byla to noc děsu. Nedbaje mé obavy z pádu větve letitého shnilého omechovaného dubu, ze strašidel, přemíry hmyzu a přítomnosti rozmanitého zvířectva, přiměl Tom nás oba postavit stan na plácku pod dubem. A vida mé obavy a slyše mé konstatování, že už je to naše poslední squatování, pravil Tom při uléhání, že to by se teda mohlo něco stát. A přišlo mu to vtipný.

Nejdřív začal Anton dělat divné zvuky, jako by někdo bral za kliku, až byl dokonce i Tom znepokojenější než strašpytel já. Prý že to zní jako by se Anton snažil se odemknout... Můj údiv nad touto hypotézou zchlazen nějakým racionálním vysvětlením nebyl.

Tak tedy Tom nevydržel a zvědavost ho vytáhla ze stanu. Tam se střetl tváří v tvář (tlamou v tlamu) s liškou (ale dyť Liška se má v Innsbrucku starat o Pána...). Že by se nějak měla k úprku, to teda ne. Antonovy zvuky Tom vysvětlil tak, že liška do něj narážela hlavou, asi jak se snažila překousat provizorní přichycení urvaného nárazníku, a to tak zvláštně ducalo. Další můj údiv opět potlačen nebyl.

Když dokonce i Tom prohlásil, že si půjde odskočit ale rozhodně né daleko, chtěla jsem aspoň jít spát do Antona. Jenže to mi Tom rozmlouval, že prý nám liška jen přišla dát dobrou noc a ve stanu jsme v bezpečí atd.

No. Nad ránem přišel vichr, ne globální, ale jeden, co se tu se svistem honil ve skalách a vždycky jak přeběhl přes nás, stromy se divoce kymácely... Už jsem o zabitých padlým stromem něco četla a ani to třeba nebylo z blbosti jako v našem případě... Za světla lítala kolem asi hodinu helikoptéra sem tam, ještě přišlo nějaké asi zvíře a dělalo neuvěřitelně divné vřeštivé zvuky, a pak už bylo konečně ráno.

A navíc všude strašně moc pavouků, to bývat vědět, tak tu vůbec nespím... - Ptala jsem se Toma, jaká byla ta liška: prý jako z pohádky - měnila barvy, byla fialová, oči jí svítily... (Tom se brání, že to páč na ni svítil ledkovou čelovkou)

Až před polednem jsme odhopsali na kaskády Purcaraccia. Byl to úlet. Nejlepší věc, co jsme na kouzelné Korsice viděli. Teda první hodinku nic pro Korsiku mimořádného, ale pak to přišlo. Nejdříve laguna a velký vodopád, výše série několika kaskád a nad nimi se zjevil další vysokánský vodopád (45m), klouzající po hladké skále. Skály i okolo, dole zase laguna... A to nebylo nic proti tomu, co bylo nahoře! Do oranžové skály zaříznutá a vymodelovaná série nádherných kaskád. Nad nimi další veliký vodopád, ale tam už jsme nelezli - ono i tohle bylo dosažitelné jen se sebezapřením.

A pak už jen cesta k přístavu, nákup, trhání grepů, semínek z palem, dloubání fíků a bambusů, snad v tom není moc havěti a pavouků, v Bastii to všechno v autě přerovnat... O půlnoci se trajekt odlepil od korsických břehů, za sedm hodin plavby jsme se trochu vyspali na cestu, a domů.

Zpět na seznam výprav

© Lenka 2007 * lllenka@seznam.cz