LLLenkaweb Nejvíc dáš tomu, komu dáš naději.Babler

Korsika

Žádný kopec není dost dlouhý a prudký, žádná cesta není dost klikatá, žádný zážitek není dost silný a nic není s horským kolem nemožné pro toho, kdo byl s námi na Korsice...

"Course de la Corse"

pátek 18.4. - neděle 27.4.2003

účastníci: Tom, Petr, Lucka, Milan, Lenka, Gusta, Pája

 

Praha - Rozvadov - Brenner - Pisa - Livorno - (trajekt) - Bastia - St-Florent - Porto - Zonza - Bonifacio - Bastia - (trajekt) - Livorno - Praha --- cca 3000 km autem, až 235 km kolmo, pár km pěšky, pár km skočmo, něco taky plavmo...

 

Ať prý jedu za dva týdny na Korsiku na kolo. To se těžko odolává.

Pátek

Nakládání vozíku a auta kolama, báglama a lidma bylo mezi paneláky Jižního Města neplaceným divadlem. "Co místo na nohy, dobrý?" "Jo, můžu ti řadit ze čtyřky na pětku," ozval se Milan z místa B2. První cesta vedla do Hypernovy. Nákupní vozík pomalu projížděl mezi regály a několik párů rukou do něj hrnulo zboží pod hesly "hoď to tam" a "krát dva". Nesehnali jsme jenom takové to co "začíná jedno a končí dvě" - rozdvojku na nabíjení. Na pokladně naskákalo něco přes 2700 korun a nastala chvilka ticha, kdy display hlásil "kontrola na slevy". Stroj po chvíli vyplivl slevu 2,90 Kč.

V pátečním odpoledni jsme vyjeli na cestu za Korsikou, "pohořím v moři". Lucka chtěla razítko do pasu. "Tak si o něj řekni!" pravil Tom. "Ale já nevim, jak!" "Prosim vás, dal byste mi tam razítko?" Protože první, co jsme se od Toma, který to pro nás všechno vymyslel, dozvěděli, bylo, že na Korsice nebude pršet a kdo to slovo vysloví, bude stižen trestem pěti kliků, podivil se Petr, proč Tom pořád zapíná stěrače. To jak si všichni před náma pořád ostřikujou skla, cákaj i na naše, přece! Ujala jsem se miniknížečky základních francouzských frází a předčítala, co by se nám mohlo hodit. Promiňte, nezvládl jsem dobrzdit. A ještě několik podobných...

Sobota

Kolem sobotní páté hodiny ranní jsme dojeli do Pisy. Po dlouhém bloumání nastal konečně východ slunce. Na slavnou šikmou věž a přilehlé skvostné budovy jsme vycvakali několik desítek snímků, takřka bez živáčka.

"Stojíme blbě, ale tady je to jedno, aspoň nevypadáme moc cizí." Náš úžas nad silničním pořádkem v Itálii dostoupil vrcholu v Livornu, kde dva pruhy frekventované hlavní třídy pokračovaly za křižovatkou pruhem jedním. "Na červenou tady nikdo nestaví a na zelenou jak kdo," zaznamenal Petr do deníku. Zastavíte-li na červenou, hned vás někdo protroubí nebo to rovnou střihne kličkou před vás (i babča na kole), lajny na silnici jsou pro okrasu.

V přístavu jsme byli dlouho před odjezdem trajektu, prošli jsme se kouskem města a po poledni se nalodili. Prima hračka, ta GPSka. Podle ní tam takovýmto tempem budeme za 25h 1min. "Ty tady chodíš po palubě a pak tam bude trasa jako že ten trajekt kličkuje!" pokáral Tom Petra. Loď jsem v korsické Bastii opustila s jedinečným suvenýrem - klubem krásných žlutých nálepek Corsica Ferries, co tam lepili na auta. My jsme si jimi oblepili i kola. Taky jsme si s Luckou odnesly několik barevných kuliček z dětského koutku.

První kilometry na korsické půdě jsme stoupali na obří kopec obhlédnout startovací plochu pro Toma a padák. Kroutili jsme hlavou a Tom volantem. Mikrobus s  vozejkem se kodrcal po uzounké horské serpentině na okraji smrtícího srázu, v hloubi pod silnicí sem tam zřícené auto, u silnice krávy možná flegmatické, ale spíš neměly kam uhnout. Cesta byla široká na jedno auto, přesto uprostřed s přerušovanou čarou... Konečně nahoře. Gusta přeléval zbytky z krabic džusů, rozmačkaných v předchozích drncákách, do lahví, "jestli se ti teď ta flaška rozkutálí, tak za ní poběžíš 15 kilometrů," vystihl Tom půvab kopce, na jehož špičce jsme stáli. "Tý jo, to je úlet," slyšeli jsme zde asi prvně, zdaleka však ne naposledy, od žasnoucího Páji. "Neni tady nádherně?" slyšeli jsme zde asi prvně, zdaleka však ne naposledy, od Toma. "Je tady nádherně," odvětila jsme vzorně, tentokrát ještě sama, zdaleka však ne naposledy.

Sjezd z kopce byl ještě více adrenalinový než výstup. Přejeli jsme další kopce do městečka St-Florent a našli báječné místo na stanování na plácku u pláže, pár metrů od moře, u velikánského betonového bunkru. V klidu jsme rozbili první tábořiště a se setměním zalehli. Spustil se divoký vichr, slovo vítr bylo ihned přiřazeno na seznam zakázaných. Tom své noční dobrodružství popsal do deníku asi takto: "V noci fičel vánek jako kráva a zboural mi stan..." To naše á-čko, všemi nahlížené s posměškem, ustálo fičení vánku i několikeré padání rosy bez nejmenší újmy.

Neděle (aneb nový rozměr cykloturistiky)

Naše první korsické šlapání jsme nasměrovali k majáku Mortella na okraji zátoky. Vzali jsme to nejkratší cestou podle Lucčina turistického průvodce. Brzy jsme místo jízdy tlačili kola pískem po pláži a navíc záhy začala padat rosa. Tom nám zakázal fotit, přece nebudeme doma ukazovat, že na Korsice pršelo! Pája s Gustou výlet vzdali. My jsme pokračovali dál, chvíli ještě po prašných cestách mezi soukromými pozemky, brzy již po úzkých cestičkách nízkým porostem, avšak vesměs sjízdných. Vše se změnilo u majáku.

Rosa již nepadala, svítilo sluníčko, bylo pěkně. Stezka přestala být sjízdná, místy jsme kola vedli. Zbytek jsme nesli a jinak tahali. Vzpírali jsme kola po útesu, pod námi se vlny neuvěřitelně čistého a azurově modrého moře rozbíjely o skály. Krása. Kámen po kameni jsme se sunuli nad srázem, místy byla aspoň uzounká stezka. A jinde jsme zase sestoupili až dolů na pohádkovou plážičku nebo do kouzelné zátoky. Kousek jsme také zdolávali zátokou po kolena ve vodě s koly nad hlavami... Za pár hodin jsme urazili pár kilometrů.

Přejeli jsme další romantickou malinkou pláž a potkali v protisměru turisty v pohorkách a s hůlkama. Optali jsme se, do čeho že jdeme, v odpovědi jsme zachytili "difficult", zbytek nám přetlumočil Tom: "Řikal, že to tam je spíš pro začátečníky a jak tak kouká na naše vybavení, tak se tam budeme nudit." Nakonec jsme ale doklopýtali na pěknou dlouhou pláž, z jejíhož druhého konce už se zdvíhala "cesta". Čekalo nás převážně stoupání, místy kruté, po pískovitých či kamenitých pruzích země (cesta je příliš vznešené označení) velice příjemným okolím, v divoce zvlněném terénu čněly z tmavě zeleného porostu naoranžovělé skály a různobarevné krávy. Když jsme v pozdním odpoledni konečně vyšlapali na silnici, na několikakilometrovém sjezdu už nám zase lehce padala rosa a taky trochu fičel vánek a byla zima (nové zakázané slovo). Plni dojmů ze skvělého výletu jsme s asi 48 najetými kilometry (pár nesenými) dojeli do městečka, Tom ještě stihnul na posledním kilometru píchnout.

Přesun k městu Portu předčil naše očekávání. Na nějakých 30 km vzdušnou čarou lze po korsických silnicích najet 120 km za několik hodin rychlostí sotvakdy převyšující 40 km/h. "Já si za tim volantem připadám jak na lyžích," prohodil Tom a dál střihal vzorové obloučky na uzounké silničce vysekané do stěny skály, kde se ostré zatáčky střídaly i po pár metrech. Tom byl měkej a nebral to přes ručku. Kolem cesty, kde to bylo možné, se povalovaly krávy, nohu přes nohu pomalu do silnice, a spásaly kamení asi.

V dubnu prý na Korsice prší průměrně 6 dní. "To je dobře, že ty dny nejsou zrovna teď." Někdy po půlnoci jsme za mírného "rosení" postavili stany na plácku v jedné táhlejší zatáčce u potoka.

Pondělí

Když jsme ráno vylezli ze stanů (my s Milanem za většího úsilí z polorozbořeného á-čka), usnesli jsme se, že to, co v noci doprovázelo husté rosení, nebyly blesky (kde by se tady, na Korsice, vzaly?), ale focení družicových snímků. A také jsme zjistili, že k potoku se dá dostat leda tak po laně.

Rozjeli jsme se na kolech vstříc dalším kilometrům, několik hodin do dlouhých kopců. Ale snad jsme je ani nevnímali, jak jsme byli unešeni okolím. Zuřivě jsme fotili výhledy na modré moře před námi, útesy hluboko pod námi, oranžové skály všude kolem nás, fantastickou horskou silničku plazící se po oranžových skalách... Když zvrátíte hlavu a vzhlédnete vzhůru na protější sráz, vidíte, kam se vyšplháte za pár minut nebo za hodinu. Nově bylo vedle "kopec" zakázáno též "až se sem budeme dívat támhle seshora".

Hlavní atrakcí byly oranžové útesy Calanche. Vedle zakázaných slov se začínala rýsovat i slova oblíbená, takže jedno z nich použiju: Totální úlet!

Ještě další dlouhé kilometry jsme našlapali do kopců, od moře jsme vystoupali až asi do 570 metrů, než jsme se otočili a celkem no comment slova Petrova o tom, že co šlapete půl dne nahoru, za půl hodiny sjedete dolů... Za tento vysněný den jsme se parádně opálili, po rose ani památky. Najeto asi 50 km.

Na spaní jsme si již dopoledne vyhlédli pláž v zátoce kousek od Porta (jen přes jeden brutální kopec). To místo je asi nepopsatelné... Srpek pláže u  průzračného moře, z  něj se do stran zdvíhají vysoké oranžové skály... A tento ráj jsme měli sami pro sebe! Nechtělo se tomu věřit, ale bylo to tak! Rozbalovali jsme tábor, vařili v mořské vodě, zkoušeli patnáctistupňové moře, někteří šli túru na druhý konec pláže na západ slunce... "Neni tady nádherně?" zvolal Tom. "Je tady nádherně!"

Úterý

Dopoledne jsme již brzy na malinkaté auto opuštěné uprostřed pláže hluboko pod námi shlíželi z výšky silnice, zaříznuté do jedné ze skal nad pláží. Sjeli jsme do Porta a vydali se tentokrát směrem do vnitrozemí. Cesta víceméně sledovala říčku... Ono něco jiného je jet podél potoka u nás a na Korsice, kde se horská bystřina řítí k moři strmým korytem přes vodopády. Takže to bylo ostře do kopce, jak jinak. Po pár kilometrech i kousek z kopce, dolů k mostu. "Ty jo, koukej před sebe, ať to nenapereš do tý krávy!" křikl Petr na kochajícího se Toma...

U mostu se napojovala turistická cesta - vedl nás opět Lucčin turistický průvodce. Zpočátku byla vedená po betonovém chodníčku ve skále nad řekou, širokém tak akorát na to kolo, ten ale končil a dál se šlo vodou po betonovém prahu na druhý břeh a pak již stezkou v houští. My dámy jsme si aspoň umyly vlasy, taky Milan s Petrem si trochu vody cákli na hlavu, jediný Tom moc neváhal a počal se v jedenáctistupňové vodě ráchat. Nakonec jsem se do vody vnořila i já, ostatní odolali a rychle hledali sluníčko pro své smočené nožky.

Čekala na nás další atrakce Korsiky, soutěska Spelunca. Zahodili jsme kola do křoví a počali skákat vzhůru kaňonem po velikých kulatých oranžových kamenech v korytě řeky. Brzy jsme prozíravě zanechali boty na velkém kameni a pokračovali naboso. Byl to opět zážitek. Přeskakovali jsme z kamene na kámen prosluněným kaňonem obklopeni vysokými skalami, místy překonávali vzdálenost proudem řeky, šplhali po kamenech kolem vodopádů... Vyskákali jsme tak jistě hodně desítek výškových metrů, o vzdálenostních nemluvě, až už se dál nedalo, vodopád v cestě nebylo možno překonat jinak než šplháním po okolních skalách.

Vyblbli jsme se i cestou dolů, našli kola, ale dolů k Portu jsme se nerozjeli po silnici přes malebné městečko Ota nalepené nahoře na skále, nýbrž turistickou stezkou sledující koryto řeky. Bylo tu zase nošení a tahání kola po srázu, jenže tady se povrch pod nohama rozjížděl, utrhávaly se kameny... Přišlo mi zbytečné "jít" tudy, nic z cesty nemít, když se člověk pořád klepe, jestli se zřítí teď, nebo až příštím krokem, přitom pár metrů vedle nad námi je silnice... Nebyla jsem jediná, ale právě já jsem dala volný průchod všem pocitům a vypustila z úst na pár metrech pestrou spršku nepublikovatelných slov, kterou Milan přeložil "Lence se ta cesta nelíbí". Tom později má slova zprůměroval a zaokrouhlil, neboli "Dohodli jsme se, že "Tahle cesta mě sere" je za padesát kliků."

Vydrápala jsem se na silnici, se mnou Milan, Gusta a Pája. Sešli jsme se v městečku Ota. "Vyfotili jsme citron," chlubil se Tom, "vezu ho v báglu," a předvedl kousek, na jaký u nás v obchodech nenarazíte. Od této chvíle jsme koukali, kde by se dal nějaký citron nebo pomeranč vyfotit do batůžku.

Mezitím i Gusta již přitlačil na kopec svůj ďábelský stroj... kromě několika dalších komponent z něj totiž už odpadl i pedál. No co, teď už je to jen dlouhý sjezd. I vsunul Gusta sluchátka do uší, oblíbené tričko rozložil na řídítka, by se usušilo, a roztlačil stroj. My jsme ho našli za jednou zatáčkou. Prý si zrovna rovnal sluchátko v uchu, když tričko zamotané mezi dráty a vidlici změnilo padesátku v mžiku oka na nulu. Jako první zkontroloval, jestli se nestalo nic tričku, vypnul hudbu a odsunul tělo a kolo ke kraji...

Tom s Petrem vystřelili pro auto a lékárničku, Pája zůstal s Gustou, my jsme pálili taky na pláž střežit vyskládané věci. V půlce cesty jsme potkali zjev, co jsme hned nepochopili - Petra v poklidu vedoucího Tomovo kolo... Tedy na vysvětlenou slovní výměna obou zúčastněných - Tom: "Ty kokote, víš, proč sme jeli dva? Kdyby jeden píchnul! Já sem píchnul už v tom městě." Petr: "No najednou pod kopcem koukám, že se mnou nejedeš, tak sem to otočil a do toho kopce sem nešel pod dvacet, jak sem měl před očima, že si tam někde v první zatáčce vylítl..."

Já narozdíl od těch, kteří urvané šlapátko odborně spravovali, ve strojařině vzdělána nejsem, tak omluvte případné laické výrazivo. Pánové nejprve zcela strhali a zničili závit, pak jej do otvoru zalepili vteřinovým lepidlem a zatloukli kamenem z pláže. Nutno říct, že později to byla jedna z mála částí tohoto kola, která držela v celku.

Po dnešních 31 km další západ slunce a klidný spánek na naší pláži snů.

Středa

"Lucka když spí, tak nemá hlavu," přišly novinky ze sousedního stanu. Ráno Tom usoudil, že podmínky pro padák jsou ideální. Na kole jsme pláž opustili tedy jen ve čtyřech (Pája snad ze solidarity mínil proflákat den s Gustou) a ubírali se směrem, kudy jsme sem před pár dny přijeli. Obnášelo to jeden krutý výšlap vysoko nad moře a pak jízdu po silničce vedoucí po hraně vytesané do skály nad mořem, která se držela v poměrně rovnoměrné výšce. Kochali jsme se fascinujícími výhledy, o které jsme při nočním přesunu přišli. Vysílačkou jsme udržovali spojení s Tomem, který se škrábal mezi keříčky na kopec a měl toho podle všeho dost - "Tom to má za padesát kliků do vysílačky," hlásil Petr výsledek dalšího hovoru.

Po dvaceti kilometrech jsme se rozdělili - Lucku nebavilo šlapat a chtěla tahat kolo po nějaké skále, to se zas nechtělo mně, radši se podívám dál. Jak Lucka s Petrem, tak já s Milanem jsme byli spokojeni s klenoty, jaké jsme na svých cestách viděli, a vraceli jsme se společně na pláž. My jsme měli 60 km, oni 40, když jsme se sešli u auta s pánama - spálení od sluníčka, Tom navíc ještě poškrábaný a nadto ani neodstartoval, v tom terénu přetrhl šňůrku od padáku...

Balili jsme a loučili se s naší pláží i s pobřežím, mířili jsme za dalšími krásami a krávami ostrova do hor mezi věže Bavelly. Vzdušnou čarou to k dalšímu bodu trasy bylo jenom 26 km, ale už hodinu. Vjeli jsme do vysokých hor a hlubokých údolí, v jednom se třpytil vysoký vodopád, v jiném vrak auta. Už jsme jich tak viděli na Korsice hodně, působí to zvláštně, ale kdo by se s nima tahal ven, "To vždycky jenom zavolaj doktora, ten přijede, koukne do údolí..." shrnul někdo. Opět za tmy rozdělávání stanů na kousku roviny u silnice v nějaké zatáčce. Bylo dost chladno, v noci asi na nule.

Čtvrtek

Takže zase až ráno jsme viděli, kde vůbec jsme. "Milane, už jsi viděl ty zasněžený vrcholky hor?" tázal se Petr. "Kde?" "Támhle v tom údolí pod náma."

"Dneska půjdem pěšky, dneska se nám nemůže nic stát." Vlastně dle průvodce nás čekala túra napůl plavecká. Šli jsme na kaskády Polischelu. Ještě jsme se fotili u auta u velikého dubu, Tom stavěl foťák na samospoušť, okolo se celou dobu motala poněkud vlezlá kočka, ale když Tom utíkal postavit se ke skupince, zůstala sedět před foťákem a jenom za ním hloupě koukala. "Teď se dívej támhle," houkl na ni Tom a ukázal na objektiv foťáku. A v tu chvíli kočka otočila hlavu a upřela své zraky do objektivu... Cvak!

Kaskády Polischelu se nacházejí na říčce vysoko v horách sevřené vysokými barevnými skalami jako z plakátu s reklamou na cigarety, na nich roztroušeně rostou borovice pro změnu jak z botanické zahrady, nad jejich krásou obyčejný smrtelník žasne. Střídají se tam vodopád - tůňka či lagunka - vodopád - tůňka a tak pořád dokola. Zdolávají se rozličnými způsoby, je to možné i suchou nohou, ale někde lze tůňku přeplavat a vyhnout se tak zdlouhavému šplhání desítek metrů po skále a pak zase sestupu, které jsou hooodně náročné, ale přes vodopády téměř vždy nevyhnutelné. Na mírnějších místech se říčkou hopsá dlouhými skoky po kamenech. No jo, jenže když má voda jen 9 stupňů... Takže opět jenom Tom a já jsme šli do plavek a alespoň někde se sunuli třeskutou vodou.

Zase jsme po řece vystoupali desítky (zde pravděpodobně i stovky) těžkých metrů, skákali po kamenech, hledali chyty na skalách, šplhali a chytali se kořenů... a obdivovali ty divy kolem nás, vodopády a tůně v řece, hory nad řekou... "No neni tady nádherně?" "Je tady nádherně!" už jsem dávno nereagovala sama. Už jsme taky všichni převzali hlášku, která nám původně z Pájových úst vyvolávala úsměv na tváři - "To je úlet!"

Nahoře nám chyběl Tom. U auta jsme našli cedulku "Šel jsem dolů po proudu (když jste se stratili)." "Už jsem viděl, že se ztratí jeden člověk z výpravy. Dneska se ztratilo šest členů a u skupiny jsem zůstal jenom já sám." zapsal později do deníku Tom. Petr to podal jinak. "Ten kokot Tom se ztratil. Byl ode mě 1 metr, když jsem mu řekl tudy nahoru." "Ale ty vysílačky sou dobrý, když se někdo ztratí..." Nicméně Tom má autoritu, o tom, že se ztratilo šest lidí a ne on, přesvědčil celou skupinu (kromě těch, co se ztratili).

Končil náš předposlední korsický den. Přejeli jsme úplně na jih k městu Bonifacio. Kopce a kličky přestaly, zprvu to bylo ještě "Všimli jste si, že už jedu několik kilometrů na čtyřku?", později "Už jsem několik kilometrů nepohnul volantem..." - silnice byla široká a i několik kilometrů úplně rovná! V podvečer jsme po dlouhém pochodu pod billboardy na městském obchvatu v Porto-Vecchiu, kdy jsme hledali nějakou restauraci s korsickými specialitami, zalezli do mexické restaurace. Spaní jsme rozbalili na pláži asi 5 km od Bonifacia. Sice fičel vánek, ale místo to bylo příjemné.

Pátek

V pátek dopoledne jsme vyjeli na poslední korsickou jízdu, klidný výlet na rozloučenou, do Bonifacia, starobylého města opevněného na vysokých bílých útesech. Silnice najednou nesilnice, ale to nevadilo, po chvíli kodrcání po cestě-necestě jsme sjeli pěšinkou mezi žlutě, bíle či fialově kvetoucími keříky (byly tam jimi porostlé všechny kulaťoučké kopečky, byla to nádhera) přímo k moři. Na první roztomilé písčité pláži Tom ihned zavelel do moře, po chvíli jsem se přidala a pak i Petr, ale nějak už nikdo další.

Na druhé roztomilé písčité pláži Tom již potřetí lepil duši. Pěšina u moře zmizela zcela, pokračovali jsme cestami mezi soukromými pozemky, a pak to přišlo. Najednou jsme se vyloupli nahoře na úchvatných vysokých útesech, které se táhly na obě strany, doleva k majáku, a napravo na nich stálo Bonifacio. To byl úlet. Žasli jsme nad tím pohledem na staré město nalepené a natěsnané vysoko nad mořem na bílém útesu... "Neni tady nádherně?" "Je tady nádherně!" ozvalo se mohutně sborem.

"Řekl bych, že někdo to tady pojede na kole," pokynul Milan směrem k městu, a měl pravdu, Tom nasedl samozřejmě, ale já taky (a myslím, že i další za mnou), takový terén jsem si nemohla nechat ujít! Technická jízda po schodech a kamenech byla dokonalá vyblbárna a největší úlet čekal na závěr - na pár desítkách metrů bylo potřeba sestoupat až úplně dolů a pak vyjet zase až nahoru, na samostatný bílý blok, na kterém stálo Bonifacio. Sjezd po dlažbě se schody už byl "o hubu", na výjezd též po dlažbě se schody se taky nikdo další necítil, a tak v branách městského opevnění Tom slavnostně a hrdě prohlásil, že jen my dva jsme do Bonifacia opravdu dojeli. To byl výkon!

Samotné město byl další úlet. Uzounké strmé uličky lemované vysokými starými domy, omlácené dveře, oprýskané okenice, z oken šňůry s otřepaným prádlem... Ta atmosféra se musí pocítit vlastními smysly. Kola tam byly rozhodně raritou, malí klučinové škemrali a div je zpod nás netahali, aby se mohli svézt. Sjížděli a vyšlapávali jsme uličky, projížděli průchody...

Petr a Lucka se vydali zpátky k autu, kde měli být Gusta s Pájou a klíčema; Tom, já a Milan jsme si ještě chtěli dojet zpátky na útesy a na druhou stranu k majáku. Kus od něj jsme potkali Gustu a Páju, no co, tak si Lucka s Petrem u auta nějakou tu půlhodinku počkají, do pěti, šesti hodin tam budeme, byla skvělá pohodička.

Nechtěli jsme od majáku vše objíždět zase zpátky po silnicích, když nějaká cesta vedla i přímým směrem, navíc pojedeme někudy, kudy jsme ještě nejeli, a ke všemu mezi těmi pěknými kvetoucími keříky. Omyl, cesta se proměnila v úzkou stezku mezi keříky vyššími než my a prvně jsme jim kromě obdivu věnovali i snůšku nadávek. Vztek jsme kryli za smích nad tím, jak jsme blbí, že jsme tudy jeli, po chvíli takový ten smích, kdy jste v situaci, že vám nezbývá než se smát nebo brečet nad tím, jak je ona situace zoufalá. Celí poškrábaní jsme konečně narazili na nějakou cestu a podařilo se nám na ní kola vytáhnout.

Kus jsme po ní jeli a najednou před námi stál znovu maják. No nic. Najeli jsme na cestu, kterou jsme sem v poledne přijeli, ale přece nepojedeme zpátky stejně! Po dalších kilometrech motání po cestách mezi soukromými pozemky vstup zakázán (dva jsme znárodnili - ukradli jsme cedulky Propriété privée) jsme našli cestu správným směrem a k autu to už bylo jen kus. Měli jsme už delší dobu na pět lidí sotva poslední deci vody, nemeškali jsme.

Cesta přešla v pěšinu a i ta se záhy rozplynula. Nebyli jsme si jisti, jestli jedeme pořád po ní, nebo jen v náhodných mezírkách mezi keříky, které nás už nepříjemně braly přes lýtka. Vtom v tom Tom ještě ke všemu přetrhl řetěz. Tipovali jsme, kudy může cesta vést, nemohla jen tak zmizet, někde se zase objeví. To už jsme kola vedli a místy poponášeli, když byly keříky hustě, že kola chytaly. Taky už byly vyšší. Podle Tomovy GPSky sice silnice nikoliv "v dáli", nýbrž "nikde", ale k moři tak daleko nebylo a u moře jsme přeci měli auto... Chvílemi jsme přes křovíčkaté kopečky moře i zahlédli. Slunce už bylo kousek nad obzorem, nemělo smysl se vracet, dopředu to sice šlo ztuha, ale než pak někde jezdit dlouhé kilometry za šera, je lepší pár škrábanců skousnout a projít zbylé stovky metrů tudy.

No jo, ale kudy? Už jsme nevtipkovali, slunce bylo za kopcem, my uprostřed nekončícího křoví, už jsme museli směr namísto k cíli volit podle průchodnosti. Škrábancům už se uhýbat nedalo, nyní jsme se snažili alespoň vyhýbat se nejbolestivějším trnitým žlutým keříkům, bílé byly proti nim hotovým balzámem, naopak suché jemné keříky taky bolestivě švihaly a nepříjemné byly tvrdé suché větve, které se po noze nesvezly, ale zaryly... Tom nám zlepšil náladu úvahou, že určitě některé z nich jsou léčivky a budeme tak hodně zdraví.

Zanedlouho bylo křoví vyšší než my a tak husté, že jsme skrz něj neprošlápli a drželo nás kus nad zemí. Ke keříčkům přibyly dlouhé trnité šlahouny. Kola nad hlavou se unést nedaly, vést taky ne, na prvních centimetrech chytilo křoví kolo tak pevně, že se nedalo vytrhnout. Různě jsme kola poponášeli, popostrkovali, vyplétali, vyškubávali, Tom šel první a kolo měl vysloveně jako mačetu, razil "cestu" - werichovské "Ty hloupá květeno..." byl ještě jeden z mála pokusů o zlehčení situace, o který se kdo z nás pokusil. Sunuli jsme se bez nadsázky pár metrů za několik minut. Snad jedině když někomu propadla noha skrz keře, byl rád, že se o kolo, pevně usazené v křoví, může vzepřít zpět. Cítili jsme každou větvičku, ale i tak postupovali otupěle dál trním, nebyl čas.

Už jsme neměli co ztratit a navíc jsme v šeru viděli ani ne sto metrů před/pod námi cestu. Zrovna jsme sestoupali strmý úsek i přes pár vysokých kamenitých stupňů, podávali si kola o každý půlmetr dál, když kolem nás vyvstala vysoká neprůsvitná zeď z nespočetných druhů křovin, spletená všemožnými šlahouny v nehnutelnou masu. Dál už to nešlo dávno, ale teď už to dál opravdu nešlo. A přitom kluci vzadu, co zůstali o dva, tři metry výš, viděli cestu doslova kousek před námi... Museli jsme se vrátit. Taky to nešlo. Vypadalo to beznadějně. Nekonečnou dobu jsme překonávali těch pár metrů zpátky. Nevěděli jsme, jak ven. Bylo to tak zoufalé, že se nám vyplatilo vyšplhat se metr a půl na veliký kámen, vyvzpírat na něj kolo a udělat na něm jeden jediný svobodný krok, kdy kolo za nic nedrželo, a zase slézt hluboko do křoví.

Bylo už hodně šero. Pája byl nejvíc vzadu a spatřil v křoví prastarou rozpadající se zídku, poskládanou jen tak z kamení do výše pasu, místy i hlavy. Dělilo ho jen snad dvacet metrů. Než jsme se dokázali vrátit aspoň o pár metrů, tuto vzdálenost zdolal, odhodil kolo a šel se podívat, kam se dá po zídce dostat. I bez kola měl problémy, ale když po zídce vyšel na kopec, ozval se vítězoslavný řev. "Cesta je naše!" Pak ho čekaly chvíle, kdy už opravdu málem přišel o rozum - kolo zmizelo. Donekonečna přecházel po zídce a hledal, kde o ni opřel kolo. Nad námi vycházely hvězdy a byla už dost zima, my pořád v tričkách a šortkách, několik hodin v křoví bez vody, komáři žrali o sto šest, ale nebylo rukou na plácání či zahánění. Z posledních sil jsme se i my dostali k zídce a pak i na ni. Další vítězoslavný řev, kolo se našlo.

Jenže postup nebyl o mnoho rychlejší. Zídka mizela pod nohama, kameny se rozjížděly, s kolama v rukou jsme vždy balancovali na sunoucím se kameni a doufali, že aspoň nějaký sedí natolik pevně, aby se na něj dalo přeskočit. Jednou to muselo přijít - ještě jsem stihla zahodit kolo, aby spadlo jinam, a už jsem padala po zádech do hlubiny. Nevěděla jsem, jestli mě zachytí křoví, nebo jím propadnu, a jak hluboko, a na co se nabodnu... Byl to jen krátký okamžik. Ležela jsem v křoví, cítila rýpanec v zádech, nemohla se nijak zvednout, nebylo čeho se chytit... Podařilo se mi propadnout ještě hloub a stoupnout na pevnou zem. Bylo vyhráno. Vyšplhala jsem na zídku, společnými silami jsme na ni vytáhli i kolo a postupovali dál.

Byla jsem ve stavu, kdy bych tam to kolo prostě nechala a doufala, že bych se aspoň bez něj dokázala z toho dostat. Jistě by tam zůstalo netčené navěky, podle mě do těchto míst nemohla sto let lidská noha vkročit, vlastně jsme tam žádného jiného cyklistu, ba ani turistu, za celou dobu nepotkali. Ale nebyla jsem v tom sama a to mi dodalo poslední zbytky sil. Po dalším nadlidském úsilí jsme se dostali na kopec a spatřili pod sebou cestu. Na zídku už jsem se necítila, navíc jsem i ve tmě vytušila, že keříky jsou tu o něco nižší a řidší. Milan viděl utrpení v mých očích a kus mi kolo vzal, ale pak jsme zjistili, že to skutečně půjde!

V euforii jsme kašlali na keříky, stejně už jsme potmě ani nerozeznali žluťáky, a na pokraji šílenství se drali za tím světlým pruhem ve tmě. Rvala jsem kolo skrz křoví a cítila, jak mě trny drápou, ale bylo mi to jedno. Nechtělo se nám věřit, že jsme na cestě. Už jen Pája byl někde nahoře. A pak se začalo rozléhat šílené "Seru na všechno" a další nereprodukovatelný řev a Pája se "Ááááááá!" řítil nelidským způsobem hlava nehlava dolů, hnán patrně zvířecí silou šílencovou a proti bolesti zaslepen blouzněním.

Bylo vyhráno, ale nebylo po boji. Měli jsme cestu, ale jakou, kde, kde skončí, kde je auto, těžko říct. GPSka ukazovala široko daleko naprostou pustinu a za ní moře. Bylo nám už všechno ukradené a tak jsme jeli tudy, kde jsme ve tmě tušili cestu.

Ještě jsme najezdili hodně kilometrů, několikrát se vraceli, když se cesta pro auta zcela nepochopitelně rozplynula a začaly keříky, až jsme se, opět v úlevné euforii, přes ostnatý drát vyloupli na asfaltce, která prostě musela být ta, u které stojí auto.

Páju i přes syčící píchlé kolo a zadrhávající střed hnala nějaká síla vepředu, Milan s rozviklanou vidlicí a s úplně zmuchlaným blatníkem tlačil Toma bez řetězu, zato s trnem ze žluťáka v duši, a já s Gustou, ovšem bez řemínků od klipsen, co mi kytičky uzmuly, jsme už jenom bezmyšlenkovitě šlapali a snažili se nesjet z cesty. "Tý vole" a "řach" ozvalo se, to Pája dojel a odhodil kolo do tmy. "Klidně nás zabte..." a další "řach", to Tom říznul kolem do škarpy. Nevěřícně a tupě jsme zírali před sebe, ten pocit se nedá popsat. Shodli jsme se, že to byl nejšílenější zážitek v našich životech. Z pouhého textu i vyprávění to asi těžko nějak hrůzně vyzní, ale nám pěti to navždy zůstane pevně v paměti. Nemůžu ani ukázat nějakou všeříkající fotečku, všichni máme poslední obrázek od majáku, dál už nikdo nepořídil ani jeden snímek...

A Petr s Luckou? Konečně se dostalo na Lucky nafukovací člun. Asi tři hodiny v něm brázdili moře, oblečeni v cyklistickém, s helmou na hlavě, pozorováni nevěřícími lidmi, co přišli na západ slunce... než už byla opravdu velká zima. Tak nasquattovali vozejk, kde byla jedna karimatka a Tomův stan, a v něm zachumlaní se o nás báli, až se někdy mezi desátou a jedenáctou dočkali...

"Zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný," pravil již ve dnech předchozích Tom. V keříčkách a křovinách jsme strávili snad pět hodin a urazili sotva dva kilometry; to, že tacháček ukazoval 49,5 km po výletu do 5 km vzdáleného Bonifacia, asi nic moc neznamená. Celou dobu jsme se již dělili o každý lok a teď jsme zjistili, že máme všehovšudy snad litr a půl vody na všechny...

Sobota a Neděle

Ráno nám Petr vhodil do stanu malinkatou větvičku "žluťáka", málem jsme omdleli děsem. Když jsme smočili nohy do moře, zažili jsme peklo. Škrábance naběhly do hrůzných tvarů. Ale byli jsme šťastni! Petr se bavil trajektorií naší keříčkové trasy na displayi GPSky. Tom mu k tomu pověděl, že tam není úplně všechno - chvílema byla vypnutá, aby nedošly baterky. "Jo, na několik hodin jsme jí vypli, takže tam asi sto metrů chybí," upřesnila jsem.

Sbalili jsme a vyjeli na sever. Až v pozdním dopoledni jsme našli vodu z hadice u benzínky, byla hnusná (úplně blbí nejsme, ta hadice nebyla ze stojanu, ale i tak), takže jsme se napili až někdy kolem poledne. Cestou jsme "nafotili" do auta hodně pomerančů, citronů i obrovitánských grepů. "Budu simulovat poruchu..." a už Tom stavěl u další zahrady. Až pak jsme narazili přímo na sad, běžci přiběhli s toliko citrusy, že je v autě pomalu nebylo kam dát. Mňam.

Čtyři hodiny na trajektu, nuda. Ne pro nás. Měla jsem zálusk na další nálepky, "Hele, támhle..." nestihl Tom doříct, už jsem je měla pod trikem; jeho slova stejně přehlušilo Lucčino "Teď se ten chlap nedívá!". Hledaly jsme dětský koutek, ale nebyly v něm kuličky. Někdo někde uzmul cukřík s logem Corsica Ferries, a už to jelo. Courali jsme po lodi a batůžek se mi vršil cukříkama, kelímkama, ubrouskama Corsica Ferries... Prošli jsme hadem kolem baru a než došel poslední, nebylo co brát. Zábavný byl taky boj o lehátka na palubě. Nejdrzejc ho nasquattoval Pája, má holt zkušenosti, vždyť to od něj jsme pochytili toto slůvko, když se při jízdách Korsikou nechával unášet představami, jak by nasquattoval ten který barák. Jak jsme tam tak leželi, zatoužili pánové po vlajce se symbolem Korsiky, která se třepetala na stožáru. Zrovna jsem se povalovala na lehátku, když na mě Tom bafnul, jestli jdu s ním... No jasně. Vyšplhali jsme kapitánovi na střechu a proplížili se k vlajce, jenže ouha, je nahoře napevno... Smůla!

Už jsme nic nevymýšleli, loď plula do přístavu, ještě jsme si s Luckou šly odskočit. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak Tom kolikrát užasle mluvil o zdejším elastickém natahovacím toaleťáku. I zdržela jsem se v kabince... Přinesla jsem nejsuvenýrovatější suvenýr!

Nasquattovali jsme auto a jeli domů.

Zase všude z dálnice sjezdy na Ausfahrt, to musí být obrovské město, ale dnes se tam stavět nebudeme, někdy uděláme výlet speciálně jen do Ausfahrtu.

Hranice. "Co máte ve vozejku?" "Kola." "Vaše?" "Naše." "Nový?" "Ne, použitý. HODNĚ použitý..."

Zpět na seznam výprav

© Lenka 2003 * lllenka@seznam.cz