LLLenkaweb Nejvíc dáš tomu, komu dáš naději.Babler

Výlet na hrady, Drábské světničky a pořádný Mužský

pátek 7.2.2003

účastníci: Lenka, Lucka, Milan "támhleten", Michal V., Jessy

 

Praha - Mladá Boleslav - Michalovice - Zvířetice - Valečov - Drábské světničky - Mužský - Praha

 

Je středa. Na stole desítka map, jedna přes druhou, přes každou hranu stolu visí jiná. Potřeba jsou všechny. Protože u stolu sedíme my s Luckou. A ještě listujeme asi ve dvou knížkách. Koukáme, co by se tak všechno mělo zvýletovat. A taky sem někdy musíme... "Co zejtra," dělám si naoko legraci, ale myslim to vážně. "Jo, tak zejtra," dělá si Lucka naoko legraci, ale myslí to vážně. Vzápětí obě zjistíme, že ta druhá si dělá legraci jen naoko, ale myslí to vážně. Jenže protože je pokročilá noční hodina, posouváme to nakonec "až" na pátek.

Kdybych nepřijela autem, asi by si táta s Janou mysleli, že jsem pila: "Hurá, v pátek jedem na vejlet!" "A kam?" "No... k Mnichovu-" "Cože?!?" "-Hradišti."

Je čtvrtek. Jessy možná nejede, protože zvrací.

Je pátek. Nakládáme Lucku, Michala, hadr přes sedadla a psíka Jessíka. Ten je cestou všude, jen ne na hadru, a tak mi střídavě mlaská u levého ucha a funí u pravého. Nezvrací. Kus za Prahou vjíždíme do zasluníčkované krajiny. Další kus za Prahou vjíždíme do zasněžené krajiny.

Michalovice Prvně stavíme u benzínky, máme akutní nedostatek benzínu a baget. Pak už je před námi první hrad: Michalovice. Blouznivci všech století při hledání pokladů podkopali věž natolik, že je šikmější než ta slavná v Pise. Fotíme sluncem zářící zříceninu proti sytě modrému nebi hned zespodu (já seshora, no, trochu to na ledu na stříšce klouzalo...), Milan si nedělal s ničím hlavu, otevřel vrátka a zaujal pozici mezi králíkárnou a kurníkem. Jenže za vysoká vrata s ostnatým drátem se nedostaneme, protože sezóna (vstupné 6 Kč, děti 3 Kč) začíná v dubnu a paní z blízkého domku, která vládne klíčem, nás vpustit nesmí, správce by ve sněhu našel stopy! Ale kdepak na nás, ještě se držela kliky od dveří, když už jsme s Milanem měli vrata za sebou a směle stoupali do hradu. Nahoře bylo krásně, jen si na sluníčku rozložit lehátko. Vrata v kopci maj jednu chybku, když se leze zpátky dolu, je doskočiště o hodně hloubš, než když se lezlo nahoru. Ale nakonec bez zlomenin a roztrhaných obléčků.

Pak jsme se trošku obraceli, mysleli jsme, že jedeme po zasněžené silnici, ale jeli jsme vedle ní. Za chvíli jsme byli v Podhradí v podhradí zříceniny Zvířetice. Pánové sice závoru ihned zneškodnili, ale usnesli jsme se, že těch pár metrů dojdeme. Zvíře bylo vypuštěno a ozývalo se vytrvalé "Ticho!"; štěkot byl vytrvalejší. Celý areál hradu jsme měli sami pro sebe, prolezli jsme co se dalo, Jessy se musel podívat z úplně každého okénka včetně těch na věži - když si někdo postaví plot, ale nezamkne branku, ať se na nás nezlobí... Tahle věž je zase specifická tím, že ta okénka má jen na jedné straně. Nedá se říct přímo, že by na té druhé nebyly, ona tam totiž chybí zeď. Asi jako když z pětipatrového dortu ukrojíte půlku. Tahle půlka byla ve slunci pod vymetenou oblohou k nakousnutí.

Zvířetice Valečov

Do třetice jsme ztekli hrad Valečov. Zmátli jsme pána a paní v krámku, kteří očividně netušili, jak se u nich prodávají pohledy. Obcházeli jsme zavřený hrad, Lucka s nadšeným "jů" musela vlézt do každé díry v okolních pískovcích, my jsme tam museli také vlézt. Michal z jedné takové z asi třímetrové výšky spadl, ale tvářil se, že je v pohodě.

Na Drábských světničkách Přejeli jsme k okraji dlouhé řady pískovcových skal, tam, kde jsou provrtány Drábskými světničkami. Nejdřív jsme ale udělali v lese pod skalami rojnici a hledali proslulý Šavlový nebo Tančící les. Před třičtvrtě stoletím se tady sesula obrovská masa půdy, byla ale tak mocná, že stromy jenom sjely o kus níž a rostly dál. Ovšem teď už pod jiným úhlem, než před pár hodinami. A místy rostou dodnes a my jsme jedno z těch míst našli, žasli, a šli. Nahoru do skal. Po několika žebřících a průchodech ve škvírách mezi pískovcovými věžemi jsme došli na náměstíčko, konec, dál vrata a za nima vrátka. Někdo zkoumal, jestli se to dá někde nad nima přelézt a prolézt, to už jsem to hodnotila z druhé strany, no prostě jsem vzala za vrata a za vrátka a obojí mě vpustilo. Vnikli jsme do spleti chodníčků, žebříků, můstků, zábradlíček mezi řadou světniček... za chvilku to tam vypadalo, jako když to proleze tlupa dvaceti zvědavců a osmapadesáti psíků. To se jenom rozléhalo, chvílema už skoro hysterické, "pomalu", "počkej" a chvílema pro změnu "ticho", "neštěkej" a tak podobně. Vystoupali jsme až na samý vrcholek, velitelský můstek, ze kterého byl okouzlující pohled do dáli přes zasněžené pláně, až oči bolely od slunce. Pak jsem bez dechu sledovala, jak Lucka s psíkem jdou na focení na špičku skály, za zábradlí, Milan je hledá v hledáčku, ještě to není ono, Lucka couvá, couvá, dobrý... Michal mi poděkoval, že jsem ho na hrůzný výjev neupozorňovala a jenom mu ho pak barvitě vylíčila. A zase... Stůj! Počkej! Ticho... teda... pomalu!

Jůůů Mužský A u auta? Tam byl takový výklenek, Lucka šla s Jessym zase na focení. "Sedni," ozvalo se z výklenku a radostně z něj vyběhl psík... Nasedali jsme a my jsme se s Luckou už od rána moc těšily na POŘÁDNÝHO MUŽSKÝHO! Jeho míry jsou 463,4! Pochází z Čediče. Hrdě se tyčí nad okolní krajinou. Ale už má taky něco za sebou, přišel o půlku těla. Je to jako když z vysokého jednopatrového dortu ukrojíte půlku. A tu druhou ještě trochu vydlabete lžičkou. Takže tam je taková velká kulatá komora, strop vypadá asi tak jako Panská skála naruby a na dně je hromada nalámaného kamene. A v té hromadě... Mně a Lucce spadla v úžasu čelist (spodní) až asi ke kolenům. Nic takového jsme v životě neviděly. Byly to takové jako stalagmity, ale celé z ledu. I přes půl metru vysoké, jeden vedle druhého, na těch pár metrech čtverečních desítky ledových válečků trčely z kamenů ke stropu. Něco takového bych si nevysnila líp, než jak to tady před náma bylo. Na vrcholu jsme požádali dvojici, co se tam taky přišla fotit, aby se na chvíli schovala za mohylku, než se vyfotíme, a pak jsme se tam asi čtvrt hodiny fotili.

Vyjeli jsme ku Praze, kde slunka ni sněhu neznáme. Ještě asi půl hodiny jsme vyhazovali z okýnek kusy sněholedu odpadnuvší z nohavic a těšili se, jak budem doma rozmrazovat nohy a sušit. Jessy padnul, ale ještě stihl pořádně zafunět všechna okýnka, pak byl nervózní, že skrz ně nevidí. Lucka naposledy prozvonila Petra na znamení, že další část výletu jsme přežili. Doma nám asi čtvrt hodiny čistila auto od Jessíkovy srsti.

Rozeběhli jsme se znaveni, ale plni dojmů, výlet se moc líbil, počasí jsme si lepší přát nemohli. Jana mě ujistila, že na nějakém dalším výletě si to vybereme.

Zpět na seznam výprav

© Lenka 2003 * lllenka@seznam.cz